Sports Camera

Dva dny „válení šunek“ v krásném přístavním městě Luleå byly až až. Na téhle cestě jsem si odpočinku – takovému tomu regulérnímu nicnedělání úplně odvykl. Relax pro mě znamená už cesta sama, ačkoli lehká tedy není ani za mák. Můj „cíl“ ale pořád čeká, a pořád do něj zbývá bezmála 1000 kilometrů. Je čas vydat se dál…

Dlouhé a tak nějak vzájemně chápavé objetí s Johannou, poslední letmý pohled na vodní skútry prohánějící se zálivem tohohle krásného místa, kam se určitě chci ještě někdy podívat, a pak už jen podél výpadovky dál na sever co nejdál od centra tak, aby šance posunout se dnes dál byla co největší – takové byly poslední momenty v Luleå. Zasmál jsem se, když mi v kapse zazvonil mobil s upozorněním na dnešní Harry Potter filmový půlmaraton v Olomouci, na který jsem si dokonce koupil lístek a uvědomil si to až teď a tady, téměř 2700 kilometrů od domova. Na nostalgii ale čas určitě ještě není.

Své dnešní snažení jsem začínal asi 4 kilometry od centra, blízko nákupních center na severním okraji města, a jak už je tady ve Švédsku u stopování tradiční – na autobusové zastávce. I přes hustý provoz jsem měl štěstí až téměř po hodině. Že by předzvěst „krušnějšího“ a méně lidnatého severu? Doufám, že ne. Situace ale není ideální – dvaatřicetiletý Erik z Luleå míří jen na otočku ke svým rodičům, asi 30 kilometrů za město. I přesto tuším, že tohle místo není dobré, a tak souhlasím a přisedám. O co kratší cesta, o to zajímavější příběh Erikova „pracovního života“. Pracuje jako geolog a právě za týden se vydává se spolupracovníky na expedici obrovským ledoborcem k Zemi Františka Josefa, skutečnému severu Evropy (tedy tomu geograficky pravému – i se zahrnutím ostrovů). Celá cesta bude trvat více než půl roku a Erik má tak logicky největší výčitky s ohledem na svou přítelkyni, kterou tady ve Švédsku nechá a se kterou už plánuje rodinu.

Loučíme se na benzínce Persön, asi 20 kilometrů od města na sever. Není to moc a místo se zdá velmi symbolicky frekventované. Zase takové to divné škrabání kdesi v žaludku, že tohle nebude dobré. Bohužel tentokrát správné. I tak to zkouším na výjezdu z benzínky směrem na dálnici, na kterou už jít nemůžu a na které to vzhledem k rychlosti projíždějících aut nemá moc velký smysl. Ačkoliv mě rozveselí pán na traktoru, který za sebou táhne nějakou opotřebovanou loď a s máváním mi (asi?) přeje hodně štěstí, dlouhé stání na přímém slunci moc radosti nepřináší. Když se blíží druhá hodina, vše se mění spíš ve vnitřní nadávání a rozladěnost, mírně řečeno.

ezgif-com-video-to-gif

Vše paradoxně prohlubuje chvíle, kdy na benzínce pár desítek metrů ode mě zastavuje auto a z něj vyskočí očividně mladá cestovatelská dvojice s krosnami jen o málo menšími než je ta má. Hned mi to dochází, a když mě slečna zpozoruje a hned se za mnou vydá, je mi vše jasné.

Dva kolegové stopaři jen o něco málo mladší (!) než já jsou z Rakouska a stopování na své cestě používají vlastně podruhé, jinak jde o čistokrevný trip za využití vlaku, lodí, autobusů … co se naskytne. Největší vtip je v tom, že dvojice dam, která je tu vysypala, se vrací do mého dnešního cíle – města Haparanda na hranici Švédska a Finska, odkud pochází. Ač se sebevíc – i za podpory nových spřízněných duší – snažím sebevíc, jediný, kdo souhlasí s mým přibráním je spolujezdkyně, očividně sympatická dáma. Řidička se zdá být dosavadní jízdou tak nějak otrávena a tak už žádného stopaře vidět nechce. Přiznávám – je mi do breku. Po 2,5 hodinách na slunci, spálený a otrávený je taková zpráva dost emočně vyčerpávající a na náladě nepřidá. Se všemi se ale loučím s pokorou a vracím se na svůj vystátý důlek na výjezdu z benzínky.

Další hodinu se věnuji přemýšlení nad tím, co právě proběhlo. Vzpomínám na Luleå a Johannu a říkám si, že jsem ještě teď klidně mohl sedět u pobřeží, koukat na nikdy nezapadající slunce a mít jistotu postele a tepla. To by ale nebylo ono. Po hodině konečně zastavuje auto. Hned na první pohled je mi jasné, že tohle nebude easy. Max, jak se pán za volantem ihned představuje, je očividně úplně obyčejný dělník nebo farmář vracející se z práce domů. Chybí mu snad polovina zubů a za nehty mu zeje hlína raději ani netipovat jak moc stará… Nemám předsudky, jen je mi jasná komunikační bariéra. Kupodivu – základy angličtiny má, a tak aspoň porozumím, že mě chce jen vysvobodit z tohohle hnusu a dostat aspoň o 20 kilometrů dál. Neváhám ani minutu.

Ačkoli končím na – na první pohled – podstatně lepším místě – blízko benzínky, na estakádě u města Töre, ještě netuším, že realita bude úplně jiná. Protože už je pozdní odpoledne a času ubývá, neváhám ani minutu a rovnou to se značkou s nápisem ‚Haparanda‘, která je ode mě momentálně už jen (!!!) 75 km, zkouším dál.

Fajn … po dalších 3 hodinách stání bez přestávky už začínám být opravdu vytočený. Jedinou záchranou v tomhle na severní Švédsko nezvykle teplém počasí je ta blízká benzínka – zdroj nějakého drahého jídla i pití, protože veškeré zásoby už zamávaly sbohem.  Po malé přestávce si dávám poslední, hodinovou šanci, jinak se pustím do hledání k rozbití přístřešku a přenocování. Moje vnitřní rozpoložení už je na tom dost špatně na to, abych se tu trápil a plýtval energií zbytečně dál …

Sports Camera

… a jak už to bývá na celé téhle cestě zvykem, všechny „poslední šance“ bývají nejúspěšnější. Po polovině tohohle „nastaveného času“ mi u krajnice na estakádě zastavuje auto s přívěsem. Už jen to je k podivu, protože karavany, auta s pojízdnými domovy za sebou a ani ti s přívěsy prostě nezastavují – je to nějaké podivně fungující pravidlo.

Paradoxní je, že mi zastavuje při cestě z druhé strany, tedy směrem pryč ode mě – tam, kam nemířím – směrem na město Kiruna a dál do Norska, avšak cestou, která není v plánu. Tam se dá ale dostat různými způsoby a Patrick – tak se zhruba sedmadvacetiletý, podsaditý kluk za volantem jmenuje – se kvůli mně rozhodne to otočit a vzít to tou delší, právě přes Haparandu. Nevěřím vlastním očím, ale neprostestuji. Po sedmi hodinách, strávených dnes u krajnice, se značkou v ruce a obličejem ve vypalujícím protisvětle je tohle něco jako dar z nebes …

Patrick se stěhuje ze svého dosavadního přechodného domova – mě známé Luleå, do svého „domovského“ města, právě Kiruny na severozápadě Švédska, v horách pod národním parkem Abisko. Pracuje jako učitel matematiky a fyziky, kterou i právě čerstvě dostudoval… Čeká ho dlouhá cesta a tak se dopuje neuvěřitelným množstvím energy drinků, jejichž plechovky se válí snad všude po autě. A i když veze vzadu na zmíněném přívěsu asi ne úplně lehký nábytek, po dálnici směr sever to sviští vcelku o závod.

Do Haparandy tak přijíždíme za necelou hodinku. Loučím se s Patrickem, tak trochu hrdinou tohohle prokletého dne u nákupních center kousek za městem a vyrážím pěšky směr centrum. Okolím se rozléhá podivné ticho a kromě pár lidí, kteří právě vystoupili z autobusu a míří také do centra, nevidím kolem ani živáčka. Nemám ani chuť a ani náladu se pouštět do nějakého zevrubnějšího prozkoumávání města. Procházím pár uliček a zjišťuji, že je to tu tak trochu jako na divokém západě. Nízké domy tradičně postavené z dřevěných prken, dřevěné okenice, tu a tam rozsvíceno v pokoji. Jinak ale ticho a až znervózňující klid a mrtvo.

Blíží se desátá večerní, a i když už jsem na nejsevernějším cípu Botnického zálivu a slunce tu už tak nezapadá skutečně prakticky vůbec, rozhoduji se najít nějaké místo ke spaní. Zamířím zpět k místu výsadku s Patrickem, přestože to vypadá, že tady by se nikdo nestaral, ani kdybych postavil stan uprostřed náměstí.

Chci mít ale jistotu klidu, a tak nacházím místo v rohu travnatého plácku, nedaleko příjezdové silnice, prakticky na dosah všem obchodním centrům, IKEA apod. Je neuvěřitelné vlhko a jen rozložení celty a položení spacáku mě stojí promočené boty a navlhlou krosnu. Nemám už ani sílu postavit přístřešek a tak to tím pro tentokrát končí – ostatně nevypadá to na déšť ani jiné rozmary počasí.

A za chvílí se ztrácím, … únava po tomhle krutém a dlouhém dni je opravdu silná.

Sports Camera