dsc_9300

Cesta do Haparandy, města na samotné hranici Švédska a Finska, byla první opravdu velkou zkouškou trpělivosti. Když jsem (díkybohu!) večer usínal na jejím okraji a kolem třetí ranní už mě budilo sluneční paprsky a střelba místních „přizpůsobivých“, byl jsem i s provlhlým oblečením fakt vděčný za to, že tu vůbec jsem. Přede mnou byl konečně přechod do Finska a snad i podstatně lepší den…

 

Jestli si na něco nedokážu tady, ve Skandinávii, a obzvlášť v létě zvyknout, tak je to slunce, které vás už od třičtvrtě na tři ráno polechtává jemně po obličeji, aby to do vás o půlhodiny později už pálilo ze všech sil. Připadá vám to všechno jen ne racionální a fér. Chcete spát, musíte spát, potřebujete spát. Nejde to. Tedy ne „za normálních okolností“, které já porušuji tím, že ty další necelé tři hodiny „spím“ s ručníkem na hlavě. Samozřejmě mokrým. Vše je tu mokré. Rosa tu byla, už když jsem kolem desáté ulehal, rosa tu je i teď. Pokryla krosnu, boty, oblečení, spacák, mě, prostě všechno… V tomhle ohledu za slunce děkuju a už od půl šesté ráno vše poctivě suším.

Sports Camera

Kolem sedmé vyrážím na snídani do nedalekého supermarketu – výhoda nocování v obchodní zóně. Na snídani je to stejné, co pár desítek dnů předtím – vločky. Někdy jsou to vločky s vodou, někdy bez vody. Dneska mám významný den. Jsou vločky s mlíkem. A ovocnej tvaroh k tomu. Rozplývám se nad tím jak malej fracek, takovou mám z téhle first class snídaně radost. O hodinu později už šlapu ještě švédskou Haparandou směr švédsko-finská hranice. Městečko je to pořád stejné, jako včera večer – jen o malinko živější, zajímavější. Přes to všechno jsem čekal tak nějak víc, a tak se rozhoduji tu neztrácet cenný čas, dostat se na hranici, přejít ji do finské části jménem Tornio a vydat se dál do hloubi Finska.

Jste-li zvyklí na monumentální hraniční přechody, nebo aspoň nějaké oficiální, byť opuštěné budovy, závory, cokoliv, tady budete zklamaní. V duchu komercialismu je tu hranicí rádoby artově provedená „brána“ do Finska, a shodou náhod je hned vedle ní obrovské nákupní centrum. Nu což, pro mě alespoň zdroj elektřiny pro nabití telefonu a WiFi pro ozvání se domů.

Sports Camera

Neztrácím tu zbytečně čas a vydávám se směr nedaleký most přes řeku Tornio, která je ještě jakousi „abstraktní“ hranicí mezi dvěma skandinávskými státy. Tady už je to o poznání sympatičtější – snad předzvěst celého Finska, které mě teď nějakou dobu čeká, doufám v duchu. O pár minut později a asi 2 kilometry dál, druhou polovinou tohohle schizofrenického města, kde hodinu předtím slyšíte švédštinu a teď už kolem vás mluví všichni jen a jen finsky, už vyhlížím místo u krajnice silnice, které doporučují i stopařské mapy. Toho místa je tam ale ve skutečnosti asi tak 30 centimetrů, takže nad pravostí téhle reference trošku pochybuju. Nemám ale na výběr, musím to zkusit. Stavím se hned před značku zákazu pohybu chodců (jak výmluvné) a jdu na věc.

dsc_9285

dsc_9286

Uběhne 20 minut a i přes tu bídu tohohle místa kontra masivní provoz mám štěstí. Z druhého směru se jen kvůli mně otáčí bílý Ford a v něm sedící sympatická postarší dáma. Sonya právě přijel z městečka Kemi, ze směru, kam já právě teď mířím, těsně za odbočkou dál na sever. Její dcera je právě ve Španělsku a sama se jí před nedávnem při jednom z telefonátů domů přiznala, že stop využívá. A tak se rozhodla mě nenechat ve štychu a zajet si skoro 20 kilometrů zpět. Před městečkem Kemi, na estakádě směr dál na sever, se se mnou rozloučila a já opět zvednul značku naznačující můj směr dál do hloubi finské části Laponska. A ačkoliv jsem po zkušenosti z předchozího dne a několika hodin strávených na podobném místě nebyl zrovna nadšený,  zdálo se, že mě smůla – alespoň na nějakou chvíli – opustila.

Po 5 minutách mi ve starém Renaultu, hned na první pohled připomínajícím spíš vrak, zastavil Oskar. Mířil sice jen do 100 km vzdáleného Rovaniemi a trochu jsem měl obavy, zda se po cestě nerozpadneme na autodíly, ale nakonec jsem přisednul. Strach ze zaseknutí se byl příliš velký.

Oskar – osmadvacetiletý kluk s rádiovkou, pracující v Kemi jako dělník, pocházející ale z Rovaniemi, kam teď míří za rodinou. Asi nejzvláštnější člověk, se kterým jsem zatím jel. Kluk s typickou ryzí „finskou“ angličtinou (tj. krátkozobákovou 😀 ), o hlavu menší než já (a to jsem si myslel, že už nikdo menší být nemůže). Nejdřív jsem ho měl při hučení motoru problém vůbec slyšet, natož mu rozumět. Občas jsem jen souhlasně kýval hlavou a on byl očividně spokojený.

Očividně jsem ho jako stopař překvapil, vyptával se na všemožné podrobnosti, sám se totiž bude co nevidět vydávat s přítelkyní do Indonésie a rád by tam stop zkusil. Do té doby by chtěl zkusit „trénovat“ tady, v zemi nikoho. V půlce cesty děláme pauzu – Oskar potřebuje najít neustále zvonící telefon zapadlý někde pod sedačky, a navíc mi chce koupit zdejší tradiční pivo, abych ho mohl – coby Čech – jako člověk nejpovolanější zkritizovat 😀 🙂 . I když je trochu creepy pít pivo se starým a obdivovaným prezidentem na obalu, musím říct, že nebylo špatné!

Sports Camera

„Vyhazov“ dostávám asi po 1,5 hodině cesty za městem Rovaniemi, u atrakce jménem Santa Claus Village. Království konzumu, kýče a turismu v moderním podání. Stovky turistů v honbě za příběhem Santy, který odtud údajně vyráží obrážet zeměkouli s dárky … najdete tu všechno! Je to takový full-service. Od kýčovité prodejny či restaurace až po Santovu poštu a ustájené soby. Mě zaujímá jediná věc – POLÁRNÍ KRUH. Přesně tudy totiž prochází a tak i díky tomuto si to tady docela užívám – jsem za polárním kruhem a pořád mám na sobě krátké triko i tříčtvrťáky. Počasí zatím tedy OK 🙂

13724845_1470033159679225_3967256445467000901_o

dsc_9302

dsc_9304

dsc_9295

Není čas ztrácet čas, a tak už za necelou hodinu a půl opět stojím na zastávce přímo vedle Santovy vesničky a zkouším to dál. Na značce tentokrát stojí velmi troufalá oblast „Inari / Ivalo“, v tu chvíli vzdálená kolem 400 kilometrů. Velká, ale ne nereálná vzdálenost! A zase nestačím koukat! Nestojím tu ani 15 minut a už mi ke krajnici odbočuje obrovská 4WD Toyota. Sympatický a energický chlapík mi hned běží na pomoc a krosnu se mnou vecpává mezi dřevo, které veze pod plachtou vzadu na korbě.

Petri, sedmatřicetiletý pomocník v kuchyni, svobodný, ale žijící s přítelkyní a jejich 2 dětmi. Jel zrovna prodat 6 krabic od banánů svého přebytečného dřeva do 160 km vzdáleného města Sodankylä a říkal, že je to pro něj cesta zadarmo, protože si za to vzal jen 10 euro. Tak mě vzal. Byl dokonalým příkladem typické finské a dost možná obecně skandinávské povahy člověka. Prvních 20 minut jsme si neřekli ani slovo, nebo se spíš jen tak oťukávali. Moc dobře vím, že jsou zde lidé velmi hrdí na svoje potomky, ale i práci, i když jde třeba o něco na první pohled nezajímavého. A tak jsme se postupně dostávali přes jeho dva syny, kteří pracují jako mechanik a dřevorubec, až k tomu, že by hrozně rád skončil s tupým nabíráním jídla na talíř a jeho posunováním dál a začal dělat něco blíž k přírodě, která ho vždy lákala. Začal povídat o tom, jak bez povolení dva roky chytal ryby a když ho objevili, dělal ze sebe Nora (tyhle dva národy se moc nemusí).

Skončili jsme u toho, že jsme se navzájem učili svoje jazyky a smáli se tomu tak, že Petri kroutil volantem doleva a doprava a spíš to vypadalo, že jedeme z v nějaké lesácké party. Nejspíš jsem prohrál, protože Petri se naučil: „Jdi do prdele.“, zatímco pro mě se naučit něco zdejší ugrofinskou hatlamatilkou je tak trochu finská vesnice. Výhra ale bylo s Petrim jet a najít si k němu cestu. Obyčejný člověk z Laponska se zajímavým pohledem ve tváři, který bere život takový, jaký je a užívá si ho, i když by ledacos rád změnil. A pozdě není nikdy. Pomohl jsem mu ještě vyložit dřevo a pak se rozloučil.

13925766_1471049692910905_3364594781095878998_o

Podle Petriho rady jsem hned zamířil na druhou stranu městečka tak, abych eliminoval ty, kteří budou odbočovat do menších vesniček kolem. Nevěřil jsem už, že mi kolem šesté večerní může v téhle oblasti nikoho ještě někdo zastavit. Ale Finsko mě překvapovalo na každém kroku. Asi 10 minut čekání stačilo k tomu, aby mi zastavil korpulentní pohodář Leo v nablýskaném SUV Nissanu. Ačkoliv mě mohl vzít jen nějakých 30 kilometrů, byl jsem za ně rád. Navíc mě přesvědčil, že i Finové mají černý humor – neustále si dělal srandu z toho, že stopuji a že doufám, že se dostanu ještě dnes tak daleko.

Na místě, na kterém mě nechal, jsem ale vážně začal přemýšlet o tom, že to tak možná opravdu dopadne. Křižovatka uprostřed lesů a do cíle ještě přes 120 kilometrů, frekvence aut tak 2 na 20 minut. Milion miniaturních komárů, zapadající slunce, klesající teplota. Upřímně jsem doufal, že se ještě posunu.

Sports Camera

A všichni stopařští svatí při mně stáli i tentokrát. Asi po necelých 20 minutách totiž kus přede mnou začala zpomalovat bílá dodávka – transportér s litevskou značkou. Když se otevřely pojízdné dveře v zadní části, bylo hned jasné, kudy vítr vane. Směrem ke mně – a přinášel silný odér vodky. Sedm litevských rybářů se vydalo na svůj každoroční trip z Litvy přes Finsko až do Norska, pod Nordkapp, za svým milovaným koníčkem. Ačkoliv bylo skvělé potkat se na stopu s někým ze země, kde jsem si to štrádoval stejným způsobem přesně před rokem, a ještě lepší bylo slyšet, že míří mým směrem, ale okamžité nalévání vodky pro nového spolujezdce nevěštilo nic … střízlivého 😀 .

Pánové ten večer zakotvili ve městě Saariselkä, hluboko ve finské části Laponska, na úplném severozápadu země. S šestým panákem, který jsem do sebe kopnul, jsem se rozloučil a domluvil se s nimi na opětovném setkání další den ráno na stejném místě nad vesnicí a pokračování ještě alespoň pár kilometrů dál. Protože jsem cítil, že už toho tady, v najednou mlhavé a studené oblasti moc nevymyslím, zakotvil jsem de facto vedle silnice tak, abych to druhý den měl blízko a taky abych se tu někde neztratil.

První den ve Finsku byl pestrý, ale výrazně pohodovější, než závěrečné hodiny ve Švédsku. Usínal jsem s vědomím velkého kusu, který jsem dnes urazil a s plánem tomu všemu dát další den třešničku. To jsem ještě netušil, jak vše dopadne …