Sports Camera

Na cestě už jsem pár chyb udělal a logicky jsem si je vždy vyčítal, protože mě dostaly do menších či větších problémů. Naštvaný jsem ale nevydržel nikdy dlouho… na takové cestě, kde se vše mění z minuty na minutu, to ani nejde. Tentokrát to ale bylo jinak. Chyba přišla v tu nejméně vhodnou chvíli…

 

Vesnice Saariselkä, kdesi v hloubi severozápadního cípu Finska. Oblast Laponska, míst s divokou přírodou, mnohdy úzkými silničkami obklopenými ničím jiným, než jen hlubokými, neprostupnými lesy. Místo, kde už slunce potkáte jen zřídka, o to krásnější momenty to jsou. Mnohem častěji potkáváte vtíravé chladno a těžce prostupnou mlhu na každém kroku.

Kupodivu se budím s budíkem a ku ještě většímu podivu na sobě necítím nějaké pozůstatky včerejšího mírně alkoholového dýchánku na cestě do téhle končiny s bandou litevských rybářů. Ba naopak, moc dobře mi to myslí a tak se hned koukám na hodinky ukazující něco kolem půl sedmé, a tedy bezmála hodiny a půl do plánovaného srazu. V klidu se protáhnu, pomalu vytahuji věci ven ze stanu do rosou pokryté trávy. Při balení jen tak útržkovitě vzpomínám na předcházející zážitky nabitý den, když v tom se v jednom z takových „obrazů“ zastavím na hodinách v autě. A vzpomenu si nad svůj údiv. Proč? Protože ukazovaly o hodinu méně! Ach né, jsem to ale idiot …

Ano, přesně tak. Je tu čas posunutý o hodinu dopředu a teď tudíž není téměř 6:50, ale 7:50 a tedy deset minut do setkání s Litevany, kteří mi slíbili svezení na finsko-norskou hranici, ne-li dál. Okamžitě ve mně propukne menší / větší hysterie. Tak jsem byl rád, že se z této mlhavé krajiny nikoho dostanu, že jsem měl to štěstí a tuhle posádku potkal. A teď je vše v přímém ohrožení. Ačkoliv se snažím sebevíc, stres dělá své, věci mi padají z rukou a vše trvá dvojnásob déle. Ve chvíli, kdy balím poslední věci, slyším dole pode mnou zvuk motoru, dnes ráno první. A opravdu – za chvíli kousek ode mě, na dohled – spal jsem jen pár desítek metrů od silnice – projíždí známá dodávka. Bez zastavení, bez zpomalení, bez rozhlédnutí se kohokoli z okénka kolem …

… mísí se ve mně neskutečná zloba na ně i na mě samotného. Na to, že jsem tohle úplně zazdil a změna času mi nedošla. Amatérská chyba. I ty se stávají. Ale zrovna v tuhle chvíli… No nic, uklidňuju sebe i zběsilé balení věcí, vše znovu vybaluji, abych to znovu, pořádně sbalil a zarovnal do krosny. O patnáct minut později se vydávám na původní místo setkání a pak dál, ven z vesničky, na její okraj a na vyhlédnutou autobusovou zastávku. Zastávky tady jsou takové malé velké tajemství. Žádný autobus jsem tu zatím neviděl a upřímně to ani nevypadá, že by tu kdy nějaký jezdil. Na druhou stranu, vesničky kolem větších měst nějak obsluhované být musí …

dsc_9321

… já teď ale autobus nepotřebuji. Naopak, to jediné, co potřebuji, je slitování některého z těch asi tří aut, které tu projedou cca za 30 – 40 minut. V mlhou opředené krajině, obklopen neprostupnými lesy, bez jediného lidského promluvení byť třeba jen někde v dáli, bez zvuku sekačky tolik typického pro venkov třeba u nás – bez toho všeho se tu docela rychle dostaví deprese. Vidina, že tu trávím několik hodin, jí snad ještě prohlubuje. Po dvaceti minutách to vzdávám. Stojím na začátku vesničky, dochází mi. Vydávám se na pochod směrem dál, na sever, na okraj Saariselky tak, abych měl šanci i u těch, kteří odjíždějí dál na sever právě přímo z vesničky.

Už když přicházím a odhazuji batoh, zaslechnu první „umělý“ zvuk a prvního živého člověka tady. A paradoxně kamion. Tankuje na improvizované benzínce právě na konci vesničky, asi 300 metrů ode mě a zdá se, že se chystá vyjet. Rychle zaujímám pozici, hrdě a s úsměvem absolutně neodrážejícím moje vnitřní rozpoložení držím značku a v duchu se modlím. A po dlouhé době to má smysl. Řidič na mě při zatáčení ke mně mává a za chvíli už kolos vedle mě stojí i s otevřenými dveřmi. I kdybych zjistil, že jede někam mimo, asi s ním pojedu – pryč odtud.

Sports Camera

Markus, první a poslední člověk, kterého jsem ve Finsku viděl. V tu chvíli to ještě nevím. A přesto není Fin. Estonský řidič, který pravidelně právě z poslední pobaltské země vozí do Finska nejrůznější zboží od hnojiv a stavebnin až po zeminu, kterou má vzadu právě dnes. Jede do města na samotné hranici mezi Finskem a Norskem – Utsjoki, v tom nejsevernějším finském cípu. Mám pár desítek minut na to, abych se rozhodnul, zda pojedu s ním, nebo vystoupím o 100 km dříve na odbočce do Karášjohky, přímo na turisticky nejvyužívanějším tahu na Nordkapp, nebo zkusím štěstí na transevropské trase E6 spojující Norsko s Ruskem přes hraniční město Kirkenes jen  200 kilometrů východně ode mě. Tahle trasa mě čím dál víc baví a asi začínám nalézat zalíbení v tom, že si jí záměrně prodlužuji. Ano – volím druhou možnost a s Markusem razím až do Utsjoki.

Tady končí jeho, i má trasa. Končím přímo na hraničním přechodu, který tady zpodobňuje na tak daleký sever majestátní most přes řeku Tanaelvu. Poprchává, nápis na značce se rozpíjí, teplota už je jen kolem 8 stupňů. Vzpomínám na stopování o 400 kilometrů níže a dva dny zpět, v tričku a tříčtvrťácích, se slunečními brýlemi na hlavě.

Sports Camera

Sports Camera

Přecházím most a jsem v Norsku. Na úplně prázdné a zdánlivě opuštěné silnici nacházím cosi jako odpočívadlo, tak to zkusím tam, rozhoduju se. Zahleděn na horizont si ani neuvědomuju, že pahorky hor, které se nad ním v dálce tyčí, mají už své názvy v mapách zaznamenány v azbuce. Z tohohle dumání mě vytrhne vždy až zvuk auta přijíždějícího z toho směru, který sem otevřenou krajinou rozléhá i na stovky metrů, ne-li jednotky kilometrů. Po 45 minutách a 2 autech, které kolem projely, se dostavuje opět menší krizovka. Je to tu už příliš opuštěné a příliš tiché na to, abych v něčem nacházel útěchu. Nezbývá než doufat.

Sports Camera

Za chvíli kolem projede 4WD Nissan s obytným přívěsem vzadu. Vzdávám to už předčasně – tyhle „typy“ prostě nezastavují. Najednou ale brzdí, na nedaleké improvizované betonové „točně“ se otáčí a kousek ode mě před křižovatkou zastavuje. Ale nic se neděje. Vidím, že řidič něco hledá – říkám si, že prostě jen využil místa a dělá si přestávku. Najednou na mě ale mává a ukazuje k sobě. To už je poněkud jasnější pokyn 🙂 Rychle popadám krosnu a běžím za ním. Po otevření okýnka se vyvalí kouř jak z továrny – už vím, co byl primární důvod téhle pauzy 🙂 Po tom, co se jím úspěšně prodírám, hledím do tváře vrásčitého, postaršího snědého pána a hned mi dochází, že mám tu čest s dalším Sámem. Je vidět, že angličtina bude problém, svou otázku „Where are you going?“ musím několikrát opakovat, abych se dočkal strohé odpovědi „Karášjok“. To je ale můj cíl a tak neváhám a i přes jazykovou bariéru sedám. Jedeme a já cítím úlevu. S mým řidičem si sice moc nepopovídám, ale jsem v suchu a v klidu, s jistotou, že za chvíli budu ve městě a alespoň mezi pár živými lidmi. Během cesty párkrát usínám.

Kolem čtvrté odpoledne jsem v Karášjohce. Městě jen pár kilometrů za finsko-norskou hranicí a de facto téměř na úrovni (zeměpisně), na které jsem dnes začínal. Paradoxní. Finové si kdysi vymohli, že formálním centrem Laponska a Sámské kultury bude Rovaniemi – město s vesničkou Santa Clause, kterým jsem o necelý týden dříve projížděl. Ve skutečnosti je ale „pravým“ centrem a středobodem kulturním i politickým právě Karášjohka – Sámové tu mají jak svůj parlament, tak i kulturní Saami park. K laponské „národnosti“ se tu hrdě hlásí přes 80% obyvatel.  Nebylo tomu ale tak vždycky – ještě před pár desítkami let právě Laponci čelili reálnému ohrožení své kultury a vlastně i samotné existence. Výstavba přehrad na řece Alta měla mnoho z jejich území nadobro schovat pod hladinu. Bouře, které to mezi nimi vyvolalo, ale nejenomže tomuto zabránily, ale zařídily Laponcům mj. i zakotvení práva navštěvovat školy jako všichni ostatní a veškeré značky v této oblasti to z jednojazyčných (ať už čistě finských či norských) přeměnilo do dvojjazyčných – Laponsko totiž mluví svým jazykem, sámštinou, ugrofinským jazykem na pokraji vyhynutí. Malá zajímavost – je to jeden z mála světových jazyků, který – podobně jako my – používá háčky a čárky. 🙂 To mi udělalo zvláštní radost.

Sports Camera

Původní plán zněl nepokračovat dál, najít si místo ke spaní a další den se už konečně vydat vstříc Nordkappu. Teplota i občasný déšť mě ale překvapili, a tak jsem začal zvažovat možnosti přespání někde pod střechou. Malá obhlídka kolem objevila kemp s možností postavení stanu i ubytování v chatce. Nevypadalo to nijak zle, ale ani zrovna obdivuhodně. Raději jsem proto zabrousil na CouchSurfing a ku svému podivu v Karášjohce pár aktivních couchsurferů objevil. Jedna slečna sice neměla explicitně napsané, že ubytovává, reference nicméně měla – musel jsem to zkusit. Oslovení jsem zkombinoval i se zprávou na Facebooku a ejhle – kupodivu, za chvíli mě čekala kladná odpověď! Snad jen s malým háčkem – Elli se právě dnes vrací z dovolené v Řecku a tak do Karášjohky dorazí až pozdě večer. Přede mnou tak bylo cca 5 hodin čekání v téhle tiché, ponuré, norské verzi městečka Twin Peaks – ostatně, atmosféru přiblíží i fotky níže.

Sports Camera

Nu což – alespoň dost času na obhlídku, odpočinek a taky sepisování dalších postřehů do deníku. Jediným fungujícím obchodem (je neděle), a tím pádem i nejživějším bodem byla v tu chvíli benzínka StatOil. Po projití města od severního až po jižní konec a zpět jsem zakempil právě tam. A ačkoli to byla „jen“ benzinka, zažil jsem tu během těch 3 hodin vysedávání spoustu zajímavých situací, rozhovorů s udivenými místními, ale i např. motorkáři, kteří se na Nordkappu potkali právě s kolegy Čechy, a tak byli překvapení z dalšího člověka ze země v srdci Evropy právě tady.

Kolem jedenácté večerní, která tu ale vypadá jako našich letních 19:00, konečně přijíždí Elli. Krátce se pozdravíme a už míříme na druhý konec městečka, do opuštěné „ulice“, nebo spíš čehosi jako čtvrti, kde stojí její typicky norský domeček. Bydlí ještě s částí rodiny, tuším, že s bratrem, se kterým se o část domu dělí. Tím, že se právě vrátila z dovolené, nemá úplně na povídání náladu, i přesto ale pár minut ještě sedíme a ona mi vypráví své zážitky z tohohle „zapadákova“ – o tom, že to Sámové nejen tady, ale obecně v celé Skandinávii nemají vůbec jednoduché. Situace je vlastně dost podobná té s černochy v Americe. Pro „normální“ obyvatele jsou jiní, odlišní, nehodící se mezi ně. Odsuzují je, hledají na ně špínu, chtějí se jich zbavit. Samozřejmě ne všichni – dnes už je situace podstatně lepší. Přesto, stále vážná. A od státních špiček se podpory nedočkávají.

Mráz mi nahání její osobní příběh, kdy tady, v Karášjohce, byla před barem přepadena a zbita několika „národně uvědomělými“ obyvateli, zřejmě ne odtud. Častovali jí těmi nejhoršími nadávkami, povalili jí na zem, uštědřili pár kopanců do obličeje i jinde po těle a vše završili tím, že jí polili benzínem a zapálili. Naštěstí, i přes zraněnou hlavu (ukazovala mi i jizvu) si stačila okamžitě svléknout bundu, a tak se plameny nešířily dál a zůstalo jen u popálenin dlaní. Ale i tak … silné kafe.

Sports Camera

Poskytla mi veškerý servis a úplnou volnost. Poprvé po skoro 14 dnech jsem se podíval na televizi a uvědomil si, že už pár dní běží Olympijské hry. Pokochal jsem se tedy švédskými plavkyněmi na EuroSportu, s radostí se osprchoval, něco snědl a s mírně smutným výrazem v obličeji při pohledu na fotky Elli s rodinou postavené na okně usnul. Díky, Elli. Za vše!

A bylo proč čerpat síly. Následující den měl být prvním pokusem o „dobytí“ Nordkappu. Odtud už to bylo jen něco kolem 180 kilometrů.

Nezapomeňte mrknout i na videodeník z cesty do Karášjohky a přihlásit se na YouTube k odběru, pokud vás videa baví 🙂

dsc_9308

dsc_9309

dsc_9312

dsc_9324

dsc_9329

dsc_9333

dsc_9337

dsc_9341