Některé příběhy začnou lépe a končí hůře. Některé pokusy začnou neúspěchem a vedou k vítězství. A podobně tomu bylo i s mými posledními kilometry do nejsevernějšího bodu kontinentální Evropy. Dva dny, dva pokusy. Taková byla moje cesta na Nordkapp.

Když jsem opouštěl Eli, věděl jsem, že teď už jde o vše. Nordkapp byl ode mě vzdálen jen něco kolem dvou set kilometrů, což už je vzdálenost, kterou jsem schopen urazit i za jeden jediný den. A tak se celkem logicky v hlavě zrodil nápad, že bych mohl Severního mysu, toho proklatého místa, o které už tu bezmála dva týdny bojuji, dosáhnout právě dnes. Celou cestou mě ale doposud provázela pokora a skromnost, spokojenost s každým ujetým kilometrem a další příležitostí potkat a poznat někoho nového. Dobře jsem si to uvědomoval, nechtěl nic jakkoliv měnit, a opět tak vše ponechával jen náhodě.

Nicméně … už jen opouštění Karášjohky bylo tak trochu „namlsávací“. Povedl se mi totiž husarský kousek v podobě toho doposud nejrychlejšího stopu. Zatímco já teprve vytahoval značku s nápisem „LAKSELV / OLDERFJORD“, červený zrezivělý stařeček (a myslím tím teď to auto, nikoli posádku 🙂 ) už šlapal na brzdy a zastavoval. Anette a její kamarád, oba Finové z městečka Rovaniemi (ano, to město, z jehož okraje odlétá rok co rok Santa Claus rozdávat dárky … nebo taky ne) míří na roadtrip do Norska, užít si volný víkend, který jinak oba tráví jako číšníci ve svém domovském městě. Kromě zásoby piva, které mají s sebou ale dostávám i „dárek“ v podobě zprávy, že nemíří jen do vesničky Lakselv, ale co víc – až do posledního výchozího bodu směr Nordkapp, turistického města Olderfjord! Jsem nadšený a nemůžu tomu rychlému a ještě tak úspěšnému stopu uvěřit. Začínám doufat v dobytí Nordkappu ještě dnes. Do cíle máme dorazit cca za hodinku a půl, cestu si mírně prodlužujeme zastávkou s výhledem na záliv Barentsova moře. Změna povahy krajiny je evidentní – s rovinatou krajinou a silnicemi obklopenými jen a pouze lesy a občas jezírky ve Švédsku a Finsku se to nedá srovnat.

Olderfjord. Město neměsto. Pár domů, benzínka, obchod v benzínce. Zase pár domů. A pak bum, turistické centrum s bydlením v chatkách i u pobřeží ve vlastních karavanech. Místo, kam se dennodenně a teď, v létě obzvlášť, sjíždějí desítky, stovky turistů v autobusech. A nejčastěji zbohatlí senioři z Německa a Rakouska toužící po tom vidět nejseverněji položené … turistické centrum. Protože některým z nich to bohatě stačí a dál už ani nepokračují. Fakt, i takoví existují. Turismus 21. století ve své nejkrutější podobě. Na co tam jet, když už mám přívěšek.

Nebudu se ale rozohňovat. Anette s kamarádem tu končí, budou tu možná přespávat, možná pojedou dál. Dál na jih – na Nordkapp se nechystají, neláká je. A dnes na to ani není počasí. Počasí… smrtící faktor všech cest v tomhle kraji. Když to nevzdáš rovnou a nezůstaneš v teple, skončíš promáčený v cíli. Anebo ani tam, ale pořád promáčený. Tiše závidím všem, kteří tu parkují a jdou se ubytovat, nebo jen tak posedávají v jakési „relax“ místnosti kousek ode mě. Vidina, že v tomhle počasí zůstanu venku, mě děsí. I tak ale nenechávám vyhasnout nápad vyrazit směr Nordkapp ještě dnes. Místo, které jsem si vytipoval už při příjezdu, se ale ukazuje jako mrtvý bod. Pokročila odpolední hodina, málo aut, podmínky, prostě tak nějak vše je proti mně… Do toho všeho se tu objevuje neustále mluvící polský stopař, se kterým šance na dostopování na 130 kilometrů vzdálenou střechu Evropy zcela padají. Nezbývá, než hledat místo pro nocleh.

Vracím se zpět k ubytovacímu komplexu a na verandě si sedám na jednu z laviček. Nikdo nemůže poznat, zda sem patřím, nebo ne, říkám si. A říkat si to budu ještě jednou, za chvíli. Teď mě z uvažování nad nastalou situací „vyrušuje“ mladá slečna s podivně ostrým anglickým přízvukem a říká mi, že klidně mohu jít dovnitř, zahřát se, když je venku tak nevlídno a zima. Její široký upřímný úsměv mě uhrane, dlouho jsem takový neviděl a chvíli se zase cítím jako doma, v ČR, mezi „svými“. A pak si uvědomuju, že jsem mezi svými pořád. Že jsem na jedné lodi jménem světem a že není potřeba smutnit. Jen si brát to dobré, to nejlepší, to, co mi dává smysl. V tu chvíli už ke mně natahuje ruku a nabízí mi sušenky. Neodmítám, protože moje zásoby se ztenčují, a tak jsem za každou kalorickou sviňárnu rád. 🙂

Jde pro něco do auta zaparkovaného kousek od ubytování a zase se vrací přes verandu do oné „jurty“, či jak to celé nazvat. A já pořád sedím a přemýšlím, jaká bude dnešní „noc“. Uběhne hodinka, mezi tím se mi podaří, napíchnut na zdejší free WiFi, přes WhatsApp zavolat domů a aspoň chvíli slyšet pár tisíc kilometrů vzdálené hlasy rodiny. Sotva domluvíme, už u mě zase stojí ta slečna, tentokrát jen prochází kolem s partou kamarádů. Za chvíli se ale opět vrací a tentokrát mi věnuje vdoleček, který našla mezi svými zásobami kupodivu nesnězený. Kupodivu, protože vypadá opravdu skvěle.

Po mých slovech díku se para rozpovídá – ptají se odkud jsem, kam mířím, co tu dělám. Když se mi podaří po pár minutách vše vysvětlit – vždyť to trénuji na několika řidičích prakticky den co den, tak proč si nedat jedno opáčko „pro trénink“ – vidím na jejich tvářích úžas. Slečnu, která se mi „věnovala“ nejvíc, teď ještě víc mrzí, že mi nemohou pomoci víc. Na Nordkappu už byli, vlastně z něj přijeli chvíli předtím, než jsem do Olderfjordu dorazil já. A teď odjíždí dál, za dalšími cíli svého roadtripu z Rakouska až sem. Loučíme se, vzájemně ale potěšení tím, že jsme de facto „krajané“ a že sdílíme úplně stejné nadšení pro poznávání světa a lidí v něm, bez rozdílu věku, barvy, kultury, náboženství, vyznání, názorů, … že se bereme takoví, jací jsme a jsme ochotní si především pomáhat. Vždyť o to přeci jde.

Dnes, když se na celou situaci dívám zpětně, mě jen mrzí, že jsem si nevzal ani na jednoho z téhle sympatické party nějaký kontakt. Určitě bych jim rád zpětně napsal, že má cesta byla úspěšná a že jim děkuju – byť jen za koláček a dobře míněná slova.

Na verandě ubytovacího komplexu pak trávím ještě pár hodin a postupně si uvědomuji, že mi nezbývají síly na to, abych se někam přesunoval, nebo hledal místo pro spaní a stavění stanu. Slova party mladých, abych to šel zalomit prostě a jednoduše dovnitř, si beru k srdci a přesunuji se do jakési haly – společenské místnosti mezi dvěma křídly pokojů v budově, která cosi jako centrála tohoto jinak asi dost drahého ubytování (jak už je to v těchhle končinách tak nějak zvykem) … s radostí si všímám zásuvek, připojuji mobil i powerbanky, dobíjím veškeré baterky včetně těch vnitřních. Za chvíli usínám – jen tak, na pohovce, rebelsky, bez placení a očividně i bez zájmu kohokoli zde pobývajícího. Za celou „noc“ (protože o stmívání se tady už fakt nedá mluvit) projde kolem možná 5 lidí, občas se mi povede otevřít oči a dělat, jakože nic, že tu jen tak, v 11 večer, o půlnoci, ve tři ráno … sedím a nudím se, ale že sem dozajista patřím. A daří se mi to… nakonec se probouzím kolem půl sedmé ráno, vyspaný lépe, než kdy předtím, s radostí hledící ven, kde prosvítá slunce a veškeré mraky se pomalu, ale jistě rozchází. Vím, že dnes to musí padnout.

Do hodiny vycházím ven, na lavičce před ubytovacím komplexem v Olderfjordu si ještě přepisuji z předchozího deštivého dne rozmočenou ceduli na zbrusu novou, s hrdým nápisem „Nordkapp“, načež vyrážím nahoru, po silnici a po pobřeží dále, do kopce, abych „nezevloval“ na místě, ze kterého se ještě dá odbočit jinam. Nikde tu ale není žádný „záchranný“ pruh, ani odpočívadlo. „Severněji už být nemůžeš, co bys chtěl, tady nikdo žádné pruhy ani odpočívadla neřeší,“ říkám si pro sebe. A mám pravdu. Tady už prostě jedeš tam, nebo zpět, netřeba zastavovat. Tedy – ne, pokud u cesty nestojí blonďatý magor z Česka s cedulí. 🙂 Frekvence aut je bídná, zhruba jedno za 10 – 15 minut. Stojím více jak 45 minut a nemůžu se ubránit, aby mi pohled stále „neujížděl“ na moře a Olderfjordský záliv nalevo ode mě. Je to neuvěřitelně krásný a zároveň děsivý pohled, být tak daleko a zároveň tak blízko cíle a poloviny celé cesty. Několik marných pokusů vetřít se do pozornosti těch pár projíždějících aut, hodina a půl čekání, když v tom konečně – menší kamion, nebo spíš větší dodávka zastavuje asi 40 metrů za mnou, dál v kopci. Neváhám a vyrážím.

V kabině mě vítá vysmátý pohled na první pohled srdečného brýlatého mladíka. Hned po pár slovech je mi jasné, že angličtina u něj zrovna nevyhrává, ale to základní vím – na Nordkapp sice nemíří, ale Honningsvåg, město pouhých 30 kilometrů před Severním mysem a zároveň poslední „obyčejné“ místo s obchody apod., bude rozhodně ještě lepší výchozí bod. Hodur (ne, fakt to není Hodor z GoT, ale zasmál jsem se taky… :-)) je tady na severu všech severů kamioňák, který zajišťuje rozvoz mléka do obchodů na celém severním pobřeží. Jezdí až do norské Alty, ale většinu času tráví tady „na střeše“ Evropy. Jeho angličtina je vcelku bídná, a tak si toho po cestě moc neřekneme… zato si hezky zanadáváme na soby, kteří stojí a blokují cestu v jednom z mnoha tunelů, které pobřežní silnici s nádhernými výhledy na moře a fjordy lemují. Krajina je tu doslova měsíční, vegetace je čistokrevně severská, minimalistická, člověk si připadá tak trochu jako na Marsu, kde roste zelený mech a sem tam nějaké keře.

Hodur mě zhruba za 40 minut vyhazuje v Honningsvagu. V nedalekém obchodním centru nakupuji poslední zásoby a mj. si ověřuji pravidlo a mýtus, že si v Norsku můžete zdarma z obchodního centra odnést cokoliv, na čem objevíte prošlou dobu minimální trvanlivosti. S doplněnými zásobami, a taky čokoládovým dortem, za který by se nemusela stydět ani nevěsta s ženichem na kdejaké svatbě, ale já jaksi nevím, kam ho nacpat, tak vyrážím za město, rozhodnut tentokrát už na první pokus „střechy“ Evropy dosáhnout.

A mám štěstí – stačí pouhých 5 minut a u cesty zastavuje … ano, opravdu, vidím dobře, i když tomu zpočátku sám nevěřím. Karavan. Můj první (a nakonec i poslední) karavan na celé této cestě. Neváhám ani vteřinu, z písku u cesty vytahuji krosnu a běžím.

Patrik a Isabelle, otec a dcera, dva od prvního pohledu neuvěřitelně sympatičtí lidé. Švédové, kteří se rozhodli užít si společně prázdniny a vyrazili karavanem, který je v těchhle končinách snad pomalu standard, na sever. Už dlouho si prý říkali, že by mohli někdy nějakého stopaře potkat. A konečně se jim to zadařilo. 🙂 Sám Patrick prý kdysi taky zkoušel stopovat Švédskem, prý je to ale už několik desítek let (čemuž nevěřím, posuďte sami – není mu dozajista víc jak 50! :-)).

No, nebudu zapírat, že jsem se cítil skvěle – kožené sedačky, vlastní „karavanové“ wifi připojení, muzika ze Spotify dle mého přání. Cestu na Nordkapp jsem si představoval všelijak, jenom přesně takto rozhodně ne. 🙂 Kromě toho i společná svačina a nabídka, že až společně Nordkapp prozkoumáme, vezmou mě zpět do Olderfjordu, abych měl jistotu návratu. Co víc jsem si mohl přát?

Ale co bylo nejdůležitější – mířil jsem tam. Do místa, které mělo být vrcholem mé cesty, ve skutečnosti bylo ale jen „pouhou“ polovinou, neboť cílem byla už samotná cesta a vlastně jakékoli místo, které jsem potkal a poznal.

Krajina se začala ještě více otevírat a já sotva popadal dech z těch všech výhledů na jezera a cestu, která se touhle „měsíční“ krajinou klikatí. Občas jsem měl problém se stabilitou – Patrick se s některými zatáčkami – a že jich tam je – totiž zrovna dvakrát nepáral a tak nějak je „řezal“, jak mu přišly pod ruku, nebo spíš „pod volant“. Za nějakou půlhodinku jsme už ale byli u vjezdu k samotnému Nordkappu. Ano, čtete správně – vjezdu.

Celý Nordkapp je totiž takový obrovský areál s velkým přilehlým parkovištěm pro desítky, ne-li stovky aut, které sem každodenně míří. Celému mysu vévodí observatoř s velkým muzeem, prodejnami suvenýrů a proskleným výhledem k samotnému mysu. Ten se taktéž nedá přehlédnout – velká kovová zeměkoule, typická pro všechny fotografie z tohoto místa, je vidět už z velké dálky.

Než jsem na tuhle cestu vůbec vyrazil, zaznamenal jsem celou řadu cestovatelů, kteří byli tímto místem zklamáni. Ať už kvůli počasí – přeci jen, z více než 75 % zde potkáte spíš silnou mlhu, déšť či minimálně silnou oblačnost – nebo právě kvůli neodejmutelnému „puncu“ turisty obsazeného místa, které ztratilo veškeré kouzlo.

Jsem jiného názoru – máte-li alespoň trochu štěstí, nebo si rozmyslíte ukvapený chtíč dostat se sem co nejdřív tak, jako jsem to udělal já, a vysvitne vám tu sluníčko, přistupujete-li k tomu všemu jako k okraji Evropy, kontinentu, který je vaším domovem, uvědomíte-li si, že tam „dál“ už de facto „nic“ není a že suchou cestou už by to rozhodně dál na sever nešlo, a především – dorazíte-li sem s takovým úsilím a vypětím sil, jako třeba já, nebo řada jiných cestovatelů, má Nordkapp bezesporu své nezaměnitelné kouzlo. Ano, vždycky to byl a je „kus kamene“, který někdo pojal jako atrakci, díky které může zbohatnout, ale pořád je to taky nádherný kus přírody bičovaný drsnými, téměř už arktickými podmínkami po většinu roku.

Ať už to vezmete jakkoli – posuďte z fotek níže sami. Nestojí to za to už jen kvůli těm výhledům? 🙂

Při prozkoumávání okolí jsem se v jednu chvíli zastavil, koukal, a opět nemohl uvěřit svým vlastním očím. Opravdu? Skutečně jsou to oni? Dívajíce se na skupinku lidí přede mnou jsem takto chvíli nehnutě přemýšlel. A pak si uvědomil, že mě zrak opravdu nešálí. Zpoza observatoře se ke mě  blížila povědomá skupinka hlučných chlapíků. Ano, opravdu jsou to oni. Litevští rybáři, které jsem potkal v Laponsku, kteří mě opili, vzali do vesničky Saariselkä, aby mě tam o pár hodin nechali napospas rozmarům počasí, ač domluva zněla jinak. Radost, že vidím známé tváře v tu chvíli ale zcela vymazala jakoukoli zášť a rozzlobení. Díky nim jsem zvolil úplně jinou, dobrodružnější a náročnější cestu sem, na tohle místo, a vlastně se ani nijak významně nezdržel. Jakoby to celé bylo součástí plánu už kdesi od samého začátku a mělo to přesně tak být.

S radostí jsem je pozdravil, i oni očividně chvíli přemýšleli, zda se jim to nezdá a zda jsem to opravdu já. Brzy ale taky pochopili a se smíchem, ale i mírným zděšením, jak na tohle setkání budu reagovat, se mnou prohodili pár slov. Udělali jsme si společnou fotku, kterou jsme tehdy ve společném alkoholovém opojení jaksi nestihli a zase se v míru a s úsměvy na tváři rozešli. Přesně taková setkání dělají celou cestu skvělou a nezapomenutelnou! 🙂 

Došel jsem až nad  samotný mys, k místu, kde jsou obrovské kameny, jež vznikly na návrh a z podnětů dětských umělců a návrhářů. Jde o soubor 7 kamenů – sousoší, které symbolizuje spolupráci, přátelství, naději a radost. Dílo nazvané „Děti Země“ (norsky Barn av Jorden) mělo vzniknout během jednoho týdne, v červnu 1988. Podílelo se na něm 7 dětí z Tanzánie, Brazílie, Japonska, Thajska, Itálie, tehdejšího Sovětského svazu a USA (!). Dokončeno sice nakonec bylo až o rok později, v roce 1989, i tak ale – v kombinaci se sochou umístěnou naproti těmto kamenům, jež symbolizuje matku a dítě (dokonce si i tak jmenuje – „Matka a Dítě“, autorkou je Eva Rybakken) – má tohle místo zvláštní kouzlo.

Dívajíce se na tohle místo, uvědomujíce si, kdo je jeho autorem, co je za původní koncept a myšlenku jeho vzniku, v kombinaci s tím vším, co jsem doposud zažil, mě popadla neuvěřitelná nálada. Měl jsem za sebou polovinu cesty, během 14 dnů se mi povedlo napříč celým Švédskem, částí Finska a kusem severního Norska dostat k vysněné „střeše“ Evropy – mysu Nordkapp.

Ačkoliv jsem měl v tuto chvíli před sebou ještě přes 4000 kilometrů cesty zpět, tak nějak jsem vnitřně tušil, že musím zůstat pokorný a pokračovat dál. Že už to bude dobré a že to zvládnu.