Návštěva Nordkappu byla krátkým, ale o to intenzivnějším zážitkem. Symbolická polovina cesty, navíc ozdobená tak krásným mysem, byla dovršena a já, touto chvílí počínaje, začínal směřovat už jen a pouze k domovu. Rozhodně jsem si ale nemyslel, že to bude krátká, rychlá a jednoduchá cesta. A vlastně to ani trochu nechtěl…

Sympatická švédská rodinná dvojka Patricka a jeho dcery Isabelle, kteří mě svým luxusním karavanem z poslední civilizací obydlené vesničky Honningsvåg vyvezli až na samotný Severní mys, mi ochotně – kromě společného oběda – nabídla i odvoz z Nordkappu zpět do vesničky Olderfjord, turistického výchozího bodu, odkud jsem ten den ráno startoval a kde jsem strávil noc zdarma a tak trochu ilegálně.

Klikatá cesta z vrcholu stále níž ubíhala snad ještě rychleji, než ta – s Patrickem notně závodně laděná – nahoru. Zpomalení tak představoval jen nekonečný had motorkářů, kteří směřovali po úzké horské cestičce v protisměru, nahoru na Nordkapp, a kteří – jak se dozvím o pár hodin později – startovali o pár hodin dříve ze severonorského města Alta na nějakou tradiční motorkářskou pouť právě sem. Užasle jsme nekončící řadu Harleyí, Yamah, Hond, Suzuki, a kdoví kolika motorkářských značek ještě, pozorovali – můj odhad činil něco kolem 150 „motorheads“, jak jsem je – vzhledem ke své poloze, zabořen do sedadla „pro hosty“ vzadu v karavanu, s dosti omezeným výhledem – docela výstižně nazval. Nezapomněli jsme ale rychlý sešup a opouštění této „měsíční krajiny“ zpomalit i zastávkou na nějaké ty výhledy do kraje – vlastně se tomu ani nedal odolat…

Loučení se švédskou dvojkou (nikoli trojkou) v Olderfjordu bylo mírně dojemné – je zvláštní, jak mohou člověku i za tak krátkou dobu a vlastně jen pár desítek, se štěstím stovek vyměněných slov, přirůst dva lidé k srdci. Svému prvnímu a poslednímu karavanu jsem s radostí zamával a pak už se jen smutně díval, jak mizí v dáli nekonečné silnice na pobřeží Barentsova moře, kterou jsem sem před 24 hodinami přijel.

Byl jsem opět na „místě činu“, v Olderfjordu, stál před jurtou, kde jsem se rozloučil s finskou mladou dvojkou na podobném severním roadtripu, ztratil několik minut s otravným polským stopařem, pokoušel se dostat na Nordkapp a rozmočil při tom vše, co na mě bylo do té doby ještě suché, ztratil svou outdoorovou GPS navigaci a potkal mladou bandu z Rakouska, která by mě nejraději samou láskou a zaujetím sežrala. Co všechno člověk zvládne stihnout na jednom místě za jeden jediný den, napadalo mě.

Tentokrát bez úmyslu strávit zde jakoukoli zbytečnou minutu navíc jsem na nedaleké lavičce poobědval svou tradiční ovesnou kaši s čokoládovým proteinem, tentokrát z vody, neb poslední obchod s mlékem, nebo čímkoli, co by ho připomínalo, jsem viděl někdy dva, tři dny zpátky, snad ještě někde v Karášjohce na pomezí Finska a Norska, následně předepsal ceduli s jasným jednoslovným nápisem „ALTA“ a vydal se směrem ven z Olderfjordu, po silnici, kterou jsem vlastně den předtím přijel.

Když jsem se blížil k odbočce, kterou jsem měl chůzi „ve vlastních šlépějích“ ukončit a přiblížit se ke stopovacímu bodu směr Alta, spatřil jsem nedaleko před sebou člověka s jakýmsi praporem a podivně povědomými barvami. Čím jsem byl blíž, tím mi to bylo jasnější – přesto jsem tomu nemohl uvěřit. Snad až když jsem otevřel pusu, zkusil říct pár slov a on reagoval, uvěřil jsem. České barvy, česká vlajka a přede mnou český stopař. 🙂

Za celou cestu jsem nepotkal jediného krajana, tedy alespoň ne krajana na stejné či podobné stopařské pouti. Až tady, nyní, přímo pod jedním z cílů celé mé cesty, tisíce kilometrů od domova. Petr – učitel z Brna, na první pohled sympaťák a dobrá duše, je na podobné cestě jako já – směr Nordkapp. Nejen s cílem ho dosáhnout, ale taky ho – včetně celé cesty – zdokumentovat a potom mezi svými mladými potenciálními stopaři šířit „osvětu“, že má smysl cestovat a poznávat svět takový, jaký opravdu je, nespoléhat na to, co se kde povídá, vše si pěkně na vlastní kůži zkusit a osahat, a hlavně – nebát se. Jeho malý osobní „projekt“ se mi líbí už po pár slovech o něm, a tak neváhám mu pár svých pohledů pěkně „za čerstva“, po návratu z Nordkappu, říct na kameru i já.

A zase – neodpustím si zapřemýšlet, jak zvláštní shoda okolností to je. Ještě předcházející den jsem se cítil hodně unavený a přemýšlel, zda tahle cesta bude mít vůbec šťastný konec. A pak přišel den další – dnešek – momenty jako setkání s Patrickem a Isabelle, dosáhnutí Nordkappu, náhodné setkání s litevskými rybáři, a nakonec i srdečné setkání s Petrem. Jakoby mi někdo někde chtěl říct a naznačit, že teď je přesně ten čas a ta chvíle vzchopit veškeré síly a odhodlání a se stejnou vervou, s jakou jsem před více než 2 týdny vyrážel z Prahy, resp. Kodaně, vyrazit i vstříc těm dalším několika tisícům kilometrů, které mě čekají na cestě zpět domů.

20 společně strávených minut, přání hodně zdaru na zbytku cesty – pro Petra na sever, směr Nordkapp, pro mě již na jih, směr Alta, výměna kontaktu a rozloučení. Díky setkání o nějakých 100 metrů dál, tentokrát už na silnici směr první větší město nehostinného severního Norska, stopuji s úsměvem, ačkoli začíná pomalu ale jistě opět pršet. Vidět Nordkapp obklopený slunečními paprsky bylo opravdu štěstí.

Snad i ten úsměv stojí za tím, že za pár minut už zase sedím v autě a mířím s dvojkou norských mladíků směr Skaidi, jakousi křižovatku a menší vesničku na rozcestí, odkud se dá pokračovat směr Hammerfest, největší město ostrova Kvaløya, nebo pokračovat na jih právě na Altu. Chlapci pokračují do Hammerfestu a mě tak nezbývá, než na křižovatce u benzinky opět zvednout ceduli se zřetelným nápisem 85 kilometrů vzdáleného města.

Po asi 20 minutách kolem mě projede krokem projíždí auto s dvěma staršími dámami, upřeně zírajícími na mě i na mou ceduli, po chvíli ale opět zrychlují a mizí za zatáčkou za mnou. Nic nového, vlastně se tu tak chová každý druhý řidič, takže jim de facto ani nevěnuji pozornost. Za dalších 10 minut za sebou ale slyším brždění auta na šotolinovém povrchu. Otáčím se a nemohu uvěřit vlastním očím. Stejné dvě dámy, které kolem mne před chvílí se zaujetím projely, teď stojí za mnou, s dveřmi otevřenými a pokřikující na mě rovnou v angličtině. Neváhám, běžím k nim, a když se dozvídám, že míří právě do mého dnešního cíle – Alty, se svolením přisedám.

Ihned se také dozvídám pozadí celé jejich „vracečky“ pro mě. Když projížděly, nemohly se rozhodnout, zda budu opravdu tak „nevinný“, jak jsem na první pohled působil, nebo zda mi zastaví, já je následně znásilním, zavraždím nebo okradu, nebo všechno dohromady a v libovolném pořadí. 🙂 Nezvyk na stopaře je tu prostě očividný, a tak jsem se jen všem těm hrůzným kriminálním představám zasmál a vlastně mi ani nepřišly nijak podivné. Ujistil jsem je, že nemám v plánu ani jedno, že se chci jen svézt do svého dnešního cíle, najít někde místečko pro rozbití bivaku či stanu a odpočinout si po docela náročných dvou dnech strávených pod vrcholem Severního mysu.

Když jsem jim své poslední dny, ale i týdny popisoval, asi jsem se neubránil postěžovat si, že měkkého spánku a vody pro umytí nebylo v posledních dnech zrovna moc, resp. vlastně nula. Nebyl to záměr, protože o tom mluvím vlastně vždy, i když nechci – je to většinou to první, co řidiče totiž zajímá – kde spím, co jím, jestli se nebojím a kde beru všechnu odvahu a odhodlání. Siselle, mladší z dvojice dam – mimochodem dcery a matky – mě po chvilce vyprávění mých zážitků, dojmů a pocitů občas přerušovaných užaslým pohledem k břehům lemovaných fjordy a měsíční krajinou po stranách, zastavuje, vymění si pár norských slov se svou spolujezdkyní, dle mého odhadu asi 70-letou sympatickou a angličtiny znalou babičkou a po chvilce na mě vyrukuje s tím, že pokud nemám na tuto noc nocleh a nemám nic v plánu, můžu přespat u nich. Obočí mi nadskočí nadšením a uvnitř cítím obrovskou úlevu, aniž bych měl pocit, že jsem předtím cítil napětí. Pokud jste na cestě jako je tahle, vždycky tak nějak musíte automaticky počítat s nejhoršími variantami – provizorní spaní někde v křoví, u rušné silnice, před zraky kolemjdoucích, při vydatném dešti, nejnižší teplotě, bez jídla a vody. Když nad každou nadcházející nocí přemýšlíte přesně tak, aniž byste očekávali cokoli pozitivního navíc, právě takovéto nabídky, pozitivní přístupy lidí, které potkáváte, pomoc, kterou vám dávají – to vše oceníte mnohem více, výrazně více si to užijete a také načerpáte výrazně víc sil, které jsou rozhodně den co den potřeba.

Siselle se svou maminkou mají ale jednu podmínku, kterou po vyslechnutí přijímám snad s ještě větším nadšením – jsou nadšené a hrdé obyvatelky města Alta, což vyplynulo už z vůbec prvních jejich slov o tomto městě. A tak mi chtějí ukázat ta nejzajímavější místa, projet některé signifikantní body a povyprávět mi pár legend, které se k městu vztahují. Nejen ještě dnes večer, ale i během následujícího dne. S nadšením přijímám – co víc si mohu přát, ubytování s večeří a snídaní, teplou sprchu, měkké spaní a k tomu všemu ještě turistickou prohlídku celého tohoto kouzelného a sympaticky nevelkého norského města na pobřeží Altafjordu.

Ještě tentýž večer se tak dostávám ke škole, kam obě mé dnešní hostitelky chodily a kam chodí či chodily i děti Siselle a její sestry (kterou budu mít možnost o pár hodin později poznat taktéž), jedním okem mrknu na na první pohled krásný kostel v centru města, kam se ale podívám s „babičkou“ další den, zastávku děláme i u břehů řeky Altaelvy, která přitéká z nedalekého Laponska (ano, opět se k němu blížím), protéká městem a vlévá se do Altafjordu na pomezí Norského a Barentsova moře. Rybářská stavení a tábořiště, plápolající ohně nebo kouř z těch dohořívajících, všude spousta rybářů – jde o největší místní koníček a pro řadu místních i o formu obživy, stejně jako v celé správní oblasti Finmark, do níž Alta patří.

Vyjíždíme také do břidlicových lomů nad městem. Ty mě zaujmou snad nejvíce. Pracoval zde manžel staré paní, tedy otec Siselle. Kromě praktické ukázky opracovávání břidlicových úlomků se mi dostává i nádherného výhledu na jih a jihovýchod od Alty, tedy do lesů počínajícího Laponska. Kdesi v dáli je Kautokeino a Karášjhoka, místa, kudy jsem ještě před pár dny projížděl.

Večer u mých hostitelů je skvělý – dostávám k dispozici vlastní pokoj v typicky dřevěném, tenkostěnném norském domku s verandou, na samotě nad samotným městem. Po zasloužené horké sprše neodmítám nabídku vyprat si veškeré špinavé prádlo – a že ho není málo a potom už mířím ke stolu, kde se mezitím shromáždila snad půlka rodiny Johansonových. Poznávám tak manžela Sissele, ale i její sestru. Večeři nemůžu sám uvěřit – asi tři druhy norských sýrů – mimo jiné skvělý a známý „hnědý“ sýr Ekte Geiost, vajíčka, džusy, mé milované mléko, sobí maso, marmelády z citrusů a ovoce, jejichž sběr je tady opět koníčkem i prací mnoha lidí. Můj stažený žaludek to nějak nepobírá, takže jsem rád, když od každého ochutnám trošku. Moje pocity při sepisování zážitků k dalšímu postu na mé Facebook page jsou naprosto famózní. Usínám s jedinou představou: „Tady bych chtěl žít věčně!“.

Další den mě stará paní Johansonová bere do centra Alty, k výše zmíněnému kostelu, asi nejmodernější stavbě v celém městě – a asi i nejsignifikantnější. Prohlídka kostela je díky známostem staré paní samozřejmostí a můj úžas při pohledu na interiér kostela je dovršen sólovým kostelním zpěvem slečny, která nás ještě před chvílí vítala u vstupu do kostela.

Poslední částí dopoledního programu je pak místo, pro které je Alta asi nejvíce známá ve zbytku světa – její pravěké skalní rytiny a kresby jsou zapsány na seznam památek UNESCO a já díky prohlídce viděl nejen je, ale i spoustu dalších perliček, které se v „Alta Museet“ nachází – ať už permanentní výstavy o uměleckém vývoji oblasti od pravěku až po dnešní společnost, o historii norského lyžování a především pak skoků na lyžích, sportovním rybaření v již zmíněné řece Altaelva, ale taky o vlivu a historii Sámů a sámské kultury v oblasti. To vše s neustálým výhledem na celý záliv a Altafjord celou zadní prosklenou stranou muzea.

Pořád je to sice „jen“ muzeum a 2,5 hodiny tady strávené mě dokonale unavily, ale rozhodně za návštěvu alespoň jednou v životě stojí!

Po prohlídce stačilo staré paní Johansonové napsat SMS – před odchodem z domu jsme si všichni vyměnili čísla, Facebooky, i jiné kontakty (aneb stopování v době moderní… :-)) – a za chvíli už byla opět na parkovišti před muzeem, aby mě vyzvedla.

Naše společně strávené chvíle se blížily ke konci – věděli jsme to moc dobře a i když jsme se to snažili zakrýt usilovným přemýšlením, které místo by bylo pro stop dále na jih, směr Nordjoksbotn a Narvik to nejlepší, tušili jsme, že to bude zase docela smutné loučení. Rozhodnutí nakonec padlo na vesničku Kåfjord asi 18 kilometrů západně od Alty, za obrovským, nově vybudovaným tunelem a monumentálním mostem hned za ním. Ve vesničce jsme ještě udělali krátkou zastávku “na čumendu” místního Tirpitz Museet, muzea věnovaného německé válečné lodi Tirpitz, která právě Kåfjord využívala jako námořní přístav, než zde byla při bitvě poničena Britským královským námořnictvem i nálety britských stíhaček. Vzhledem k vysoké ceně vstupného jsme ale nakonec od prohlídky upustili …

… kousek pod vesnicí, de facto hned za zmíněným zbrusu novým monumentálním mostem nastal čas rozloučit se. S Altou, paní Johanssonovou, a dvěma dny, které patřily k těm nejlepším na celé cestě doposud. Dodnes myslím, že vřelé objetí, podpis do deníčku, zanechání čísla a pozdravu v češtině bylo chabou odměnou pro tuhle sympatickou paní i její rodinu za pohostinnost a hlavně srdečný přístup. Když o tom dnes v Česku komukoli z přátel a známých vyprávím, kroutí hlavou a nechápou, že takoví lidé dnes existují. Existují, o to víc díky za to, že jsem mohl několik z nich tisíce kilometrů od domova potkat.

Ačkoliv jsem nebyl stále dostatečně na jihu a slunce si tak s nějakým zapadáním dávalo setsakramentsky na čas, světla začínalo být čím dál tím méně a bylo to znát. Na mé náladě, ochotě řidičů na mě jakkoli reagovat a tím pádem i šanci se odtud dostat. Teplota klesla kolem 17. hodiny k 10 stupňům a ačkoliv moje zkušenosti se stopem v takových podmínkách nepatří k těm nejhorším, tušil jsem, že tohle už nedopadne dobře a že brzy nastane čas to zabalit.

Tak tomu i nakonec bylo – před 20. hodinou a v šeru jsem si sbalil saky paky a vyrazil zpět po silnici, do kopečku k vesničce Kåfjord. Na jejím začátku jsem objevil odbočku do jakési chráněné minioblasti. Slibovala na první pohled minimum zvědavých očí a šanci najít slušné místo pro rozdělání stanu. O pár minut později jsem už, ačkoliv nedaleko cesty, přesto v naprostém klidu, lezl do postaveného stanu. Na svahu, s naprosto skvělým výhledem na celou soutěsku mezi dvěma kopci a mostem mezi nimi, jež končil novým tunelem mizícím v hoře naproti mě ve směru zpět do Alty (místo můžete vidět ve videu níže kolem 6. minuty). Noc byla klidná, ale jak měly následující dny ukázat – v téhle části Norska i dost vlhká. Samozřejmě co se vzdušné vlhkosti a všudypřítomné rosy týče… 🙂

Jen těžko jsem mohl tušit, že tímhle zásekem de facto co by kamenem dohodil od Alty začíná několikadenní trápení a po chvílích vzestupů zase série pádů na dno. Kolem sedmé ranní jsem už byl zase v plné polní, s mokrým, ale sbaleným bivakem na zádech a značně provlhlou krosnou i oblečením od pasu dolů. Přesto s odhodláním se odtud po 4 hodinách včerejší smůly konečně dostat. Stejné místo, téměř stejná doba, stejně mizivé naděje a špatné pocity. Kolem jedenácté jsem si už vážně začínal myslet, že odtud cesta nevede. Stále více jsem myslel na papírek s telefonním číslem na Johanssonovy a poslední slova staré paní při loučení, abych zavolal, kdybych se na dohled od Alty dostal do jakýchkoli trablí. Přesto jsem to ještě nevzdal … a udělal dobře. Kolem půl dvanácté mi zastavuje v rozpadajícím se Reanultu paní (slečna?) ve středním věku. S nadšením otevírám dveře, aby mě úsměv za chvíli přešel – i když ne úplně. Chce se se mnou otočit a odvézt mě před onen most, tyčící se pár set metrů od nás. Je tam prý výrazně větší šance – sama z místa, kde právě jsem, stopovat zkoušela a nikdy moc úspěšná nebyla. Nabídku pomoci přijímám. Asi bych přijal v tuhle chvíli úplně cokoli. Slečna mě vyhazuje zhruba půl kilometru od původního spotu a na rozloučenou přidává telefonní číslo a slova, že pokud odtud do hodiny nezmizím, přijede pro mě a zve mě na oběd. Přijímám a mávám na rozloučenou. A neváhám ani minutu, abych opět vytáhnul ceduli a doslova pár desítek metrů před ústím tunelu asi tak tisíckrát většího než já zkoušel někoho zachytit. Za necelých 40 minut mám konečně štěstí. Kamioňák jedoucí alespoň do 70 km vzdálené vesničky Alteidet mi musel stačit, potřeboval jsem dostat z Alty a tohoto prokletého místa. V Alteidet mě vyhodil na samém začátku vesničky, což pro pokračování stopem dál, za ní, není nikdy dobré. Zachytáváte spoustu těch, kteří míří jen do onoho městysu, nebo někde v něm zabočují a míří úplně jinam. Naopak ti, kteří míří vaším směrem a vyjíždí někde z konce vesničky za vámi, ti vám unikají. Rozhodl jsem se proto celou vesničkou duchů, kde jsem kromě pár projíždějících aut nepotkal ani živáčka, projít a zkusit to až na jejím konci. Úspěch se dostavil po necelé třičtvrtěhodince. Opět kamioňák, nebo spíš dodávka. Tentokrát opět jen do nepříliš vzdálené vesničky Burfjord. Vidina obchodu a možnosti konečně posnídat je ale lákává – kávový absťák už o sobě dával znát. 🙂

Zároveň mě touhle dobou začalo pomalu ale jistě dohánět od severovýchodu se blížící ne zrovna příjemné počasí – teplotní propad byl znát a předpověď zprostředkovaná mými kontakty v ČR, ale i v místních novinách, které jsem v Burfjordu viděl na benzince, nevěstila nic dobrého ani co se děště týče.

Z průchodu “vyšším středním Norskem”, jak jsem si tuhle část země pojmenoval, jsem popravdě začínal mít docela bobky…