Menu Close

Odjíždím, abych se vrátil. Cesta třetí.

Ti z vás, kteří sledují mou cestovatelskou FB page, už ví. Ti, kteří ne, a kteří (ač si myslím, že vás jsou nikoli procenta, ale promile) berete informace o mých putováních z tohoto skromného blogu, se vše dozví právě teď. Dva roky od mé první cesty „Via Baltica“ stopem do Pobaltí už to tu zase balím. Zase láduju svou krosnu k prasknutí a chystám třetí výpravu vstříc novým lidem, myšlenkám, hodnotám a poznáním. Tak co, jdete do toho i tentokrát se mnou? Alespoň virtuálně? 🙂


Nejdřív malý návrat o rok zpět. Rok 2016, poslední srpnové dny. Lotyšský kamioňák Alyvadass mi zastavuje na benzince OMV kousek za olomouckou městskou částí Nemilany a završuje tak mou měsíc trvající cestu napříč celou Skandinávií, Německem a Polskem. Více jak 6000 kilometrů dlouhou, zážitky a setkáními naplněnou pouť, která mi kromě nespočtu zkušeností a uvědomění si mnoha věcí na osobní rovině přidala i na mé závislosti. Závislosti na téhle formě cestování. Zcela svobodného a maximálně vlastní psychikou omezeného cestování. Už když jsem zavíral dveře od obrovského kamionu s trochu přerostlým, ale o to milejším a srdečnějším „Alym“, věděl jsem, že další rok se vše bude opakovat. Tedy – minimálně to, že neodolám a na další cestu se vydám. A logicky tak začaly myšlenkové pochody, kam že to ten další rok – teď už letos – bude. Stejným směrem postupně mířily i dotazy všech přátel okolo, na podobně znějící otázku nezapomnělo ani na jedné z celkem 4 besed v Olomouci, Zlíně a Brně, které jsem o skandinávské cestě zorganizoval, jejich pozorné publikum. Nezapomněl na ní ani redaktor zlínské MF DNES, když mě o mé cestě a plánech zpovídal do rozhovoru, který se nakonec objevil v elektronické i tištěné verzi.

Moje odpovědi byly obecné, vyhýbavé a vždy koncipované tak, abych nic nesliboval. Nikdy nevíte, co se stane, co vám osud a život sám hodí do cesty – ať už pozitivního nebo i negativního, a co vám teoreticky jakékoli bohulibé a svobodomyslné cestování ztíží či dokonce úplně zatrhne. Jsem realista, ne extrémista. Uvědomuju si svojí zodpovědnost ve spoustě věcí a vím, že kdyby bylo potřeba, nikam nepojedu a zůstanu. Ať už kvůli sobě, nebo třeba proto, abych byl někomu nablízku – opět myšleno z hlediska pozitivních i negativních scénářů.

Spolužačka a kamarádka Eva přidala jeden z nejmilejších příspěvků po mé poslední besedě před plným sálem v Brně a krásně tak pro mě zakončila příběh loňské cesty.

Jedinou otázkou k řešení se ale nakonec během uplynulého roku staly snad jen pracovní povinnosti. Byl to rok plný změn, vzestupů, pádů na hubu, uvědomění si spousty chyb, které jsem opakoval, lidí, kteří mě svazovali a na kterých jsem nepochopitelně lpěl, ačkoli si to oni sami pořádně neuvědomovali a nedoceňovali. Byl to neskutečně náročný rok, především po psychické stránce. A rozhodně tím nemyslím jen vedení multikulturního festivalu Culturea, který jsem úspěšně „spoludotáhnul“ do úspěšného (snad) konce už podruhé (a taky naposledy) za sebou, a k tomu psaní, řešení, a nakonec i obhajování bakalářky, o samotných státnicích ani nemluvě.

Byl to taky rok krásný – kromě toho, že se nakonec vše povedlo, se mi povedlo získat i první pracovní zkušenost v oboru a místo v agentuře, které si vážím a vážím si lidí, pracovních podmínek a atmosféry v ní, přestěhoval jsem se z Olomouce do Zlína a prožil jednu z největších změn v životě doposud, na kterou jsem si až nebývale rychle zvyknul. Kromě toho jsem taky poznal (nebo se k nim výrazně přiblížil) spoustu lidí, kteří se pro mě stali velmi cennou inspirací, a kterých si hlavně neskutečně vážím. Ti z nich, kteří tohle budou číst, si to budou uvědomovat a budou vědět. 🙂

Jednoduše to byl rok, kterého nelituji a vlastně patřil všehovšudy k jedněm z nejnabitějších v mém třiadvacetiletém životě vůbec…

Zlín. Můj nový / druhý domov a místo, které mi přirostlo k srdci. Lidmi, možnostmi, novými kapitolami v mém životě. Tisíce kilometrů po Evropě i mimo ní jen těžko zvrátí lásku k domovu – a tak to má být! 🙂

… teď tu ale nejsem proto, abych rekapituloval. Uvědomuju si ale, jak mé cestování ovlivňuje běžný život a naopak – jak běžný život zasahuje do všech mých cest. I proto jsem to zmínit, byť velmi povrchně, chtěl.


Kdo absolvoval aspoň jednu z mých předcházejících povídání, ví, že moje plánování je vždy tak trochu jedno velké fiasko. Trvá dlouho, nikdy vlastně nedospěje do konce, a tak se často až „v terénu“ a na cestě samotné přistihuji, jak mnohé věci akčně a operativně zjišťuji a řeším.

Moji rodiče – obzvlášť táta – by mě nepochválili (a taky nikdy v tomto ohledu nechválí). Já si to ale vlastně oblíbil. Podtrhuje a tak nějak to celé potvrzuje tu linku, kterou si moje cesty drží, a kvůli kterým je mám tak rád. Linku svobodomyslnosti, nezávislosti na konkrétních plánech, termínech, a tím pádem ani nějakých falešných představách, očekáváních a doufáních. Čím méně plánuji, tím méně očekávám – tím víc jsem připraven i na pesimističtější scénáře a tím spíš jsem překvapen a okouzlen, když se něco podaří, když se dostanu někam, kam jsem ani nedoufal, že se dostanu (pokud to místo tedy vůbec znám / poznám, že jo…), nebo když zcela neplánovaně narazím na někoho / něco, co dá mému příběhu a mé cestě zcela jiné grády a zcela jinou atmosféru.

Nutno říct, že jsem se v tomhle ohledu moc „nepochlapil“ ani tentokrát. Zbývá velmi hrubě týden do startu mé další cesty a už teď vím, že vlastně skoro nic nevím. Vím, kudy kam. Tedy zhruba. Vím, kam určitě ne. Zhruba. Vím, že tam bude zima a mokro. Zhruba. A taky vím, že na to vše mám i tentokrát 4 týdny. Zhruba, samozřejmě. 🙂

Jedna jediná věc – a teď se oklikou vracím na začátek tohoto původně zamýšleného krátkého / odhalovacího příspěvku (haha) – o které vím, že už jí vím pěkně dlouho, přesněji řečeno 1 celý rok, je vlastně ta nejzásadnější otázka – KAM? Teď se asi diví všichni, kteří se mnou za ten rok mnohokrát mluvili, nebo alespoň ti, kteří mě sledují někde na FB, Insta apod. Pořád jsem mlžil, vymýšlel jiné směry a plány, pořád jsem nevěděl. Věděl, moc dobře. Nebo spíš – tušil jsem a tušil jsem, že mé tušení skončí realitou.

Jakési nepsané pravidlo mě už totiž dřív přesvědčilo, že si další cíl vymyslím vždy tak nějak bezprostředně po skončení / dosažení toho předcházejícího.

A tak, jak jsem tak pochodoval napříč polem za Nemilany směr Olomouc, směr domov, napadlo mě, že bych zase rád na sever. Ale trochu jinak, trochu oklikou, trochu na „jiný“ sever. Myšlenka nejzápadnějšího bodu kontinentální Evropy, Balkánu, a dalších verzí byla sice lákává, ale vzhledem k mému slovníku, který mám právě teď, když tento článek ve zhruba 32°C vzniká, jsem rád, že jsem nakonec těmhle myšlenkám ustoupil.

Možnosti, jak dosáhnout severu „jinak“, zbyly de facto dvě, které by pro mě byly reálné a zároveň atraktivní. Island a Spojené království. Plány na stopování do poloviny islandského ostrova a jeho následné přejití pěšky jsem sice pár týdnů dokonce chystal – alespoň v hlavě, ale délka min. 2 měsíců, které bych pro to musel obětovat, bohužel nekorespondovala s mou aktuální situací a časoprostorem.

Naproti tomu vidět Skotsko a Irsko – to byl kdysi dávno velký sen. A především mi vždy byla sympatická celkově britská povaha – nejen krajiny, ale i lidí zde žijících. Bylo a je jasno – další cesta povede opět na sever, ale přes západ! 🙂

Má skvělá kamarádka, grafička, fotografka a dobrá duše Bee pro mě udělala neuvěřitelně milou věc – nové logo mého cestovatelského alter ega. Má pro mě hodnotu, a velkou – je totiž skvělé a už teď vím, že mě bude provázet ještě hodně dlouho!

Do týdne od vzniku tohoto článku tak budu na cestě stále více na západ. Start mé cesty bude – stejně jako loni – z čistě taktických důvodů a z důvodu toho, abych nezůstal „trčet“ někde uprostřed vyprahlého Německa – na hranici Německa s Francií, v největším sárském městě – Saarbrückenu, kam dorazím autobusem. Odtud už jen a pouze s palcem nahoře.

Přes severní cíp Francie – konkrétně Méty, Remeš a Amiens se pokusím co nejrychleji dostat do doků přístavu Calais. Sehnat tranzit přes La Manche (resp. správně řečeno „English Channel“) by neměl být problém, přesto půjde o jeden z prvních zatěžkávacích bodů. Neodpočinu si ale ani po (snad) úspěšném přejezdu průlivu. Z Doveru to bude jen co by kamenem dohodil k britské metropoli – Londýnu. A ten mě děsí – spleť tisíců cest a možností jej opouštět je pro stopaře noční můra. Už po přiražení k břehům Anglie tak prakticky ihned začne mise „vyhni se Londýnu“. Konkrétně bych se rád dostal na „vedlejší“ cestu dál na sever, vedoucí přes Cambridge a Doncaster dál k Leeds a přes Newcastle / Carlisle do Skotska. Nezastavím se ale jen v Edingburgu – mé kroky budou směřovat dál, přes Dundee, univerzitní Aberdeen, „lochnesské“ Inverness stále dál, až do nejsevernějšího městečka kontinentálního Spojeného Království – Thurso, nazývanému taky „Land’s End“. Moje touha jít dál na sever se ale (snad) nezastaví ani tady. Chtěl bych využít trajektového spojení s nejsevernějšími místy Británie jako takové a mrknout i na do Kirkwallu na Shetlandských ostrovech, potažmo Lerwicku na ostrovech Orknejských. Mimo jiné míst, ze kterých vedou lodní spojení až do Norska – to jen kdybych to chtěl naráz udělat zajímavějším … 🙂

… protože dál a severněji už jsou jen Faerské ostrovy a Island, v těchhle místech udělám otočku a od této chvíle už to bude stále jen na jih, víceméně. Zamířím napříč hrabstvím Highland, česky Skotskou vysočinou, do metropole Glasgow, odtud na jihozápad a ideálně co nejrychleji k přístavu Cairnryan, nasednout na trajekt a vydat se do Severního Irska. Uvidíme, kam mě – kromě metropole Belfastu, mj. místa, ze kterého pocházela hlavní stavební společnost proslulé lodi Titanic – moje nohy a palec zavedou právě v této třetí zemi patřící do Spojeného Království.

Pokračovat budu dál, ze Severního Irska prostě jen do „Irska“, možná správněji řečeno „Irské republiky“. Dublin ale rozhodně nebude nejdůležitějším cílem – ba naopak se v něm hodlám zdržet 1 – 2 dny a pak si to štrádovat pěkně napříč celým vnitrozemím tohoto ostrova, až na jeho nejzápadnější cípy. To už se bude – tedy bude-li štěstí a svatý Kryštof stát při mně – psát konec srpna, snad už i přelom srpna a září. Dosáhnout bych chtěl vesničky Dingle a z ní se dostat až na nejzápadnější body Evropy jako takové – pláž Coumeenoole, nebo snad dokonce mys Dunmore Head.

Nejdelší a nejdůležitější etapa bude tímto bodem za mnou – tedy aspoň by měla být. Od této chvíle už budu jen více či méně rychle postupovat zpět k domovu. Původní záměr vrátit se do Dublinu a z něj přejet trajektem do Anglie jsem nakonec zavrhnul – respektive minimálně verzi přejezdu přímo do Liverpoolu. Právě tohle město, společně s Manchesterem, určitě patří k těm sympatičtějším anglickým, ale mohutná změť silnic kolem i uvnitř něj z nich dělají pro stopaře trochu noční můru. Zvažuji tak dvě verze – buď se vydám napříč jihem Irska, přes města Cork, Waterford a Wexford až do východoirského přístavu Rosslare a z něj trajektem řes St. George’s Channel do velšského přístavu Fishguard na jihozápadě Anglie, nebo verze dvě – zpět do Dublinu a z něj do přístavu Holyhead na severozápadě Walesu. Druhá možnost je o něco sympatičtější, byť o málo delší – má cesta na východ Anglie, zpět do Doveru, by totiž vedla přes známý Snowdonia National Park, jehož některá místa jako by z oka vypadla řadě filmových lokací série Game of Thrones. Existuje ještě třetí – „záchranná“ verze, kdy bych z Rosslare Harbour sednul na trajekt mířící až do Francie a cestě Anglií se už tak zcela vyhnul. To bude záležet na konkrétním stavu a situaci…

Pokud moje cesta jihem Anglie povede, čeká mě opět „zpáteční“ mise v podobě sehnání trajektu přes La Manche, do Calais. Jakmile budu na evropské pevnině, pravděpodobně si dost „oddechnu“ – domů to bude jen něco okolo 1400 kilometrů. Rád bych udělal krátké mezipřistání v Lucembursku, resp. přímo v Lucemburku, který jsem tak nějak už dlouho chtěl navštívit.

Pak už bude ale jen jediný cíl – dostat se co nejrychleji domů. Předpoklad zní, že by to mělo být kolem 11. září, tedy měsíc od startu celé cesty. Zda se to povede a zda to bude tak, jak jsem v předchozích řádcích naznačil – to už je ale ve hvězdách a z vlastní zkušenosti vím, že stopování je víc než jakákoli jiná forma cestování o neustálých proměnách plánů, zvažování aktuálních situací, přijímání kompromisů, prodlužování a zkracování cesty apod.

Takhle nějak to celé může, ale taky nemusí vypadat. Pro bližší pohled klikněte 🙂

Celá cesta tak, jak jsem vám ji právě naznačil, není ani zdaleka dogmatem. Všechna místa, o kterých mluvím, jsou jen jakési „checkpointy“ pro orientaci a udržení směru, a taky místa, která bych rád viděl. Pokud ale na takovou cestu vyrazíte taky (a já doufám, že ano!:)), zjistíte, že nejkrásnější na tom všem pak je to, když vám někdo navrhne úplně jinou trasu, jiná místa, než jste původně zamýšleli, pomůže vám objevit nové krásy nebo skryté kouty, které z mapy rozhodně nemáte šanci objevit.

Nejlepší je nechat se vést intuicí, srdcem, zůstat nohama na zemi, brát v potaz aktuální podmínky a situaci a věřte – nikdy nebudete litovat.

Tak snad ani já! Vyrážím na opět víc jak 6000 kilometrů dlouhou cestu, při které bezesporu poznám zase o kousek víc nejen sebe samotného, ale hlavně i pár lidí, kteří mi zase pomůžou rozšířit obzory a připomenout si, jak malé jehličky v kupách sena tady na tom světě jsme.


Držte mi palce! Veškeré info o mé cestě, včetně aktuálního postupu, příběhů, fotek, videí naleznete na mé Facebookové stránce, Instagramu, a postupně taky na YouTube kanálu. Těším se na všechny otázky, reakce, komentáře, … všeho si nesmírně vážím!

May the luck of the Irish be with me!

© 2017 Wanderluke. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.